Krušný Seveřan na Blog.cz

..Je to už nějaký čas, co se moje srdce uklidnilo, kdy jsem našel sám sebe, všechno si ujasnil, všechno je to kvůli Terezce, do které jsem se bezhlavě zamiloval. Vím, že ona ke mě cítí to samé, ale snad se bojí ztratit život, jaký má, nebo se bojí změny, není na to ještě připravená... zkrátka spolu nejsem, ale je to pro mě citový vztah vážnější, snad víc než manželství.
 Jenže, poslední dva dny jsou asi nejhorší v mém životě, To, co jsem provedl, že jsem podlehl jiné dívce, líbal se s ní, mazlil a to všechno.. kvůli tomu se trápím, od té chvíle mi přijde, že moje srdce se snaži zalknout a utopit mou vlastní krví, moje plíce jako by ani nechtěli dýchat. A v hlavě, každou vteřinu mě tisíckrát přepadne úzkost, tisíckrát mě napadnou výčitky, myšlenky na sebezatracení, strašnej skličující žal. Musim se přemáhat, abych vůbec udržel slzy.
 Ano, je to dva dny, co jsem to provedl, je to paradoxní, ikdyž s Terezkou nejsme a vlastně bych mohl mít čisté svědomí, nemám. Bolí to víc, než cokoliv předtím, než moje doposud nejhorší chvíle v životě, když mi umřel děda, který mě vychovával jako vlastního syna, když před mýma očima babičku sklátila mrtvička, a potom umřela, když se mi oběsil Venca, můj nejlepší přítel, kterého jsem kdy měl... když můj vlastní fotr přežil vlastní sebevraždu a pak házel vinu na mě, že to je kvůli mě, ani rozchod s první holkou, po roce a něco... nic tak nebolelo, jako zrovna tohle, co jsem si vlastně způsobil sám. 
 Kvůli deseti minutám stejně nenaplněného chtíče, kterému jsem podlehl.
Proč mě to tak bolí? Našel jsem  snad konečně svojí životní lásku? Kdybych ublížil sám sobě, nejspíš bych se z toho vyspal. To by tolik nebolelo. Ale mě bolí to, že jsem zklamal Terezku, ublížil jsem svému andělu, zklamal jsem jí a to mě bolí.
 Proč sem jí to vlastně řekl? mohl jsem o tom držet hubu a vše mohlo bejt v pořádku, jenže ona se mě ten samý den, ten den, co jsem zneuctil téměř vše, co je naší lásce svaté, ten den se mě asi ze srandy, nebo mezi řečí zeptala, jestli mám čisté svědomí... a já sem zjistil, že jí nedokážu lhát. Nedokážu, je to snad první člověk, před kterým nedokážu nic skrývat, nedokážu jí lhát.
 Ale proč se to stalo? Vlastně sám nevím... jsem člověk a po svém rozhodnutí že tu budu už jen pro Terezku mi prostě chybělo lidské teplo, objetí, polibek, kterého se mi od Terezky bohužel moc nedostávalo... Nedokážu bez ní být, ale nedokážu nebýt člověkem... I já občas potřebuju pohlazení z lásky, polibek, už dlouhou dobu o to stojím vlastně jenom od Terezky, ale nedostává se mi to.. a tak jsem podlehl, potřeboval jsem jenom na chvíli cítit to lidské teplo... lidské teplo, deset minut dobrého pocitu, který ovšem znamená zkázu toho všeho ostatního...
 Proč to sem píšu? potřebuju to ze sebe dostat, protože cítím, že mi to leze na mozek, opravdu se z toho asi zblázním, jestli to nedostanu ven a trochu si neulevím... a taky snad tajně doufám ,že s to Terezka přečte, že třeba pochopí, co k ní cítím a že mi třeba dokáže odpustit :(
 Protože já, já se teď kaju.. nevím co vše udělat, nebo zda nedělat nic.. ale kaju se.. a prosím o odpuštění. 

Jsi jasná hvězdička

co na nebi září,

když přivíráš víčka

přeji ať se ti daří.
Jsi krásná jak Magdaléna Máří,

jak vlahý deštík v horkém září.

Přesto jsi raněná jak laň

co chytla se do pasti

a teď se vyprostit snaží
z nástrah, co nastražili ti citoví vrazi.

Tak přiložím svou na tvou dlaň

a budeme léčit rány,

které tě ženou no náruče Morany,

které nevyléčí léky ani masti.

Na pokraji šílené agónie

budeme ležet slabí a nazí

ve společném hrobě

pod tíhou citové tyranie.

Snad pochopíš, proč laskám mezi prsty tvé dlaně,

proč držím pevně tvé ruce v pěsti,

to protože sedá vrána k vráně

a já nechci pustit své štěstí.

Když ve tmě tvé oči mi říkají

tak jasně a zřetelně,

po tom tak volají:
,,Hlaď mě a líbej mě!"

Pak za světla jsem zmatený.

Jsi den i noc, noc i den,

jsi dny, co skládají týden.

Hádáš se sama se sebou,

neshodneš se ani se svou ozvěnou.

Jsi pravou i levou stranou,

jedním tělem propojenou.

Tvé srdce žalem vystřelené

zasáhlo to mé,
zpustlé a osamělé.

Od té doby ho mám zlomené.

A co dělá to srdce tvoje?

Z poza rohu sleduje to moje,

bojí se a panikaří,

co má dělat teďka neví.